Nejdůležitější smysl, který jako jezdec máš, jsou oči. To, jak s nimi pracuješ, zásadně ovlivňuje tvoji jízdu. Názory se různí a někdo považuje za důležitější jiné techniky jízdy. Podle mě je správná práce s očima to nejdůležitější, co ovlivní tvoji rychlost i bezpečnost. A proč? Oči se velkou měrou podílejí na tom, kam motorka jede. Jsou základ pro rozhodnutí, jak vyřešit situaci před tebou. A v neposlední řadě správná práce s očima ovlivní i to, jak intenzivně vnímáš rychlost.
Jak „rychle“ se cítíš?
Představ si, že jedeš po rovné silnici třeba 160 km/h a koukáš se dolů na asfalt přímo před sebe. Jak rychle ti to připadá? Vsádím se, že mnohem rychleji, než to ve skutečnosti je. Silnice kolem tebe utíká takovým tempem, že ji ani nestíháš sledovat. Stejná situace, ale oči máš daleko na horizontu. Jak vnímáš rychlost teď? Chápeš ten rozdíl? Čím dál se díváš, tím „pomaleji“ se blížíš k cíli. Pokud jsi už byl na okruhu, třeba v Brně, jak ses cítil? Když jsi jel na plný plyn po cílové rovince, přišlo ti to rychlé, nebo ti rychlosti kolem 200 km/h přišly úplně v pohodě? Na běžné silnici by se ti to nejspíš nestalo. Je to šířkou tratě a vzdáleností objektů od ní. Nekmitají kolem tebe v šíleném tempu stromy nebo patníky. Správná práce s očima ovlivní, jak vnímáš rychlost.
I když je jezdec přímo před tebou, pořád musíš sledovat samotnou zatáčku a ne mu viset očima na zádech.
Fixace pohledu
Velká chyba a jedna z panických reakcí na blížící se průšvih. Fixace pohledu, tedy fixace na bod, znamená, že oči sledují konkrétní místo a nedokážou se od něj odtrhnout. Klasický příklad je díra v silnici. Místo abys hledal, kudy ji objet, oči na ní visí a ty do ní prostě vjedeš. Podobné situace nastávají na okruhu. Přestřelíš zatáčku, začneš tvrdě brzdit, v hlavě naskočí panika a místo abys koukal do zatáčky, položil motorku a zatočil, koukáš rovně před sebe do kačírku. Když jedeš za jiným jezdcem, samozřejmě ho musíš sledovat. Ale musíš si nechat prostor sledovat i trať. Jestli budeš mít oči jenom na něm, garantuju ti, že když udělá chybu, uděláš ji taky. Když to přetáhne a vyjede z trati, jedeš s ním. Když spadne... Tomu se musíš vyhnout, protože platí povinné „Dívej se tam, kam chceš jet.“
Jedu tam, kam se dívám
Vždycky jedeš tam, kam jdou tvoje oči. Tak to je. Důvodů je několik a upřímně je nedokážu všechny vyjmenovat a pořádně popsat. Ale funguje to pokaždé a v každém jiném sportu. Koukáš na výjezdu ze zatáčky na trávu za obrubníky ze strachu, že do ní vjedeš? Nejspíš do ní vjedeš. Když se naopak hned po apexu soustředíš na bod výjezdu, projedeš zatáčku správně. Zkušení jezdci a závodníci pracují s očima nepřetržitě a zaostřují na body daleko před sebou, místo aby koukali kousek před přední kolo. V situacích, kdy se blížíš k nějakému nebezpečí, musíš oči odtrhnout od díry v asfaltu nebo od štěrku na silnici a najít únikovou cestu, která ve většině případů existuje. Šance, že situaci zvládneš, pak bude mnohem vyšší.
Dívej se dostatečně daleko dopředu – samozřejmě to závisí i na tom, jak rychle zatáčkou jedeš.
Až budeš příště na okruhu, zkus přemýšlet o tom, kam se během jízdy díváš. Když zjistíš, že se soustředíš jenom na to, co máš těsně před sebou, nebo že ti pohled visí na blížících se překážkách či jezdcích před tebou, zkus od nich oči odtrhnout a namířit pohled tam, kam chceš jet. Vybírej body dostatečně daleko, aby ti rychlost připadala nižší, ale ne tak daleko, abys přestal periferně vnímat prostor přímo před sebou. Hlídej si, aby pohled putoval z jednoho bodu na další a na žádném nezůstával moc dlouho.
Sekvence pohledu
Ať to není jenom obecné, zkusme popsat modelový příklad. Začneme na rovince při nájezdu do zatáčky. Oči hledají brzdný bod. Ve chvíli, kdy ho najdou, začínáme ho vnímat periferně a zaostříme na bod zatáčení. Jakmile vím, že jsem správně srovnaný a trefím bod zatáčení, přesouvám pohled prakticky na apex. V dalších fázích zatáčky to funguje úplně stejně. Jakmile trefím apex, oči nesmí zůstat na vnitřním obrubníku dva metry před předním kolem. V téhle fázi musím pohled poslat na konec zatáčky, na vnější obrubník u výjezdu. Když to zvládnu, můžu pořádně akcelerovat a srovnat motorku tak, abych využil celou šířku trati (samozřejmě tam, kde to dává smysl). Jestli to na výjezdech přetahuješ, nebo naopak kazíš nájezdy a míjíš apexy, problém bude s velkou pravděpodobností v práci s očima.
Chvíli to potrvá, než si to osaháš a bude ti to příjemné. Zvlášť když už máš za sebou chyby. Trénink periferního vidění může být ta nejtěžší a nejnáročnější část. Prostě to chce čas, než překonáš prvotní nepřirozený pocit. Souvisí s tím i poloha hlavy při jízdě. Většina jezdců drží hlavu nad motorkou. V nejhorším nad nádrží, tedy v ose motorky, v lepším případě mimo osu, ale pořád vysoko místo těsně nad nádrží. Vysvětlení může být tohle. Pro tvůj mozek je takový pohled neobvyklý. Máš problém trefit správnou stopu. Zatáčky najednou vypadají jinak. Vystupuješ z komfortní zóny hlavy trůnící vysoko nad motorkou. Ta poloha je pro tebe nepřirozená a musíš si na ni zvyknout, jestli chceš dosáhnout co nejsbalenějšího závodního posedu ;-).